Duše naplňuje jednotlivá slova životem.

16.10.2013 14:24

Duše každého jednotlivce je součástí velké světové duše, tvoří spolu s ní nerozlučný celek a řídí se jejími zákony. Díky ní si člověk uvědomuje existenci veliké duše vesmíru, chápe vyšší zákony uspořádání světa a poznává řád, harmonii i oduševnělost světa kolem sebe.
Jen díky existenci duše mohou lidé procházet procesem reinkarnace a navracet se k představám z minulých životů. Vědomí se přitom pohybuje na holografické matrici duše a proniká do hloubky, takže se obnovují myšlenkové obrazy pocházející z dávné minulosti. Není to ale klasická paměť na minulé životy, neboť jak jsme si už upřesnili, duše žádnou paměť nemá. Jsou to jen prchavé stopy po vjemech minulosti, které se dají interpretovat všelijak. Jak, to už je otázkou svědomí každého člověka. Není to jednoduché, člověk se snadno zmýlí nebo se nechá unést fantazií a vytvoří si chybné domněnky o minulém životě. Odsud pramení všechna ta nabubřelá „předělení" do významných osobností.
Duše však umí přijímat smyslové představy nejen z minulosti, ale také z budoucnosti; v tom tkví podstata fenoménu předpovídání. Matrice duše se doplňuje směrem do budoucnosti - a tento proces probíhá stejným způsobem a podle identického schématu, podle nějž je vybudován celý náš svět. Vždyť každá duše je jeho součástí a žije podle světových zákonů. A protože je vlastně střípkem světa a je na něj napojená, může pochytit záblesky z budoucna, útržky představ, slova a vjemy dob budoucích.
Na schopnosti duše přijímat a odchytávat myšlenkové obrazy se zakládá také fenomén tvořivosti a uměni. Člověk, který je svým založením tvůrce, čerpá myšlenkové obrazy a představy zvnějšku - z minulosti, přítomnosti, budoucnosti i z pokladnice velké světové duše. Nechá je svobodně plynout do svého vědomí a pak se jim snaží porozumět, syntetizovat a postihnout jejich podstatu. Čím citlivěji a pozorněji se jim věnuje, tím větší genialitu projevuje jako tvůrce. Ne náhodou je takovýchto lidí, skutečných géniů, žalostně málo. Už jste zřejmě pochopili, že většina lidí se obrací (svým vědomím) k duši jen velmi zřídka. Vědomí obyčejného člověka je totiž ovládáno logikou a duše je odstrčena stranou. Když duše zpracovává vjemy a představy, syntetizuje je do jednoho celku a dodává jim nový význam a smysl (mimochodem v tom tkví podstata vnímání uměleckých děl a tvorby jako takové). Logika se chová opačně: rozčleňuje, dělí na části a rozpojuje.
Jestliže je funkcí logického rozumu štěpit a analyzovat, funkcí duše je spojovat a syntetizovat. Důležité je to, kdy se člověk se cítí šťastnější, a jak se ukazuje, pocit štěstí přichází v procesu spojování a syntézy. To samozřejmě neznamená, že bychom neměli nic analyzovat, ba naopak - bez důkladné analýzy se často neobejdeme. Avšak jakákoli analýza má význam jen jako stupeň před následující syntézou, nějako cíl sám o sobě.
Jestliže se však lidé plně podřizují logice a abstrahují od vjemů, nikdy nepoznají potěšení, které přináší syntéza a sloučení, a neprožijí štěstí skutečné tvůrčí činnosti a vytváření nového. Kvůli tomu se jim neustále zdá, že svět kolem se rozpadá na části, hroutí a řítí do záhuby, a oni sami přitom ztrácejí půdu pod nohama. 
To se dá snadno vysvětlit, vždyť jejich duše není vůbec propojena s vědomím, takže nikdy nepochytí tvořivou moc duše světa a neuvidí skutečnou celistvost, jednotu, harmonii a krásu světe kolem nás.

Dmitrij Veriščagin

—————

Zpět