Přírodní řád aneb co určuje volbu našeho příštího života

10.02.2014 19:24

 

 

V našem lidském mraveništi je tolik odlišností… Rozdíly rasové, fyziognomické, psychické. Jsou lidé se stále dobrou náladou, pesimis­tičtí, klidní, nervózní, bezradní, bezzásadoví i charakterní, líní i čino­rodí…

 

Lidé, kteří dokáží žít ze dne na den a jiní, jimž plán života je dennodenním břemenem. A těch názorů a postojů! Jsme odlišní i svým rozdílným genetickým vybavením. Před zro­zením si »vybíráme« nebo nám duchovní bytosti radí, jaký osud při­jmeme a tedy i jaký genetický materiál potřebujeme pro svůj příští vývoj. Přijímáme proto i genetický základ určité rasy, kultury nebo
národa. Ten je sice ještě dotvářen sociálním prostředím a výchovou, plně ale odpovídá požadovanému stupni našeho vývoje. Genetický základ přírody je nutný prostor pro všechno živé, po­skytuje informaci a podmiňuje vývoj. Prosazuje se stejně tak i u člo­věka. Ten však stojí vývojově výš a má již předpoklady vnímat a ově­řovat si přítomnost božského Bytí, Kosmické inteligence. Ví, že může tento pramen ovlivňovat vlastním myšlením, jednáním, svým přístu­pem k jiným lidem, neboť si je plně vědom zákona karmy a tudíž poznání, že to, co provede druhým, musí zaplatit.

 

Přichystá-li si ne­gativní karmu, musí vstoupit do nepříznivého genetického pole. Každá buňka našeho těla má paměť a obsahuje zakódované in­formace o organických i psychických vlastnostech. Tento základ je výslednicí vědomí celých generací. Každý nový život tedy vychází z podmínek, které potřebuje pro rozvinutí programu dalšího života. Je to evoluční proces vývoje a zdokonalování společnosti. Kyselina deoxyribonukleová je mimo jiné nositelkou určitého informačního po­le, jehož kvalita »přitahuje« a nabízí stejné vibrační informační pole té bytosti, která tomuto poli odpovídá a má se do něj narodit. Tak si můžeme vysvětlit, proč se rodíme v různých podmínkách, jednou v Americe, podruhé v Austrálii nebo v Asii.

 

Nezáleží na místě, ale na stupni našeho vývoje. To se týká i budoucích rodičů. Čím jsou vyšší jejich mravní a morální kvality, tím kvalitnější pole připravili pro zrození dokonalejší bytosti. Energetický vzor každé buňky je individuální, specifický, vytvořený vývojovými fázemi jednotlivých životů. Je to »program«, který si po opuštění těla zachovává přesný záznam veškerých zkušeností, tedy i poškození. Tento záznam je vtisknut do energetického pole na­šeho vědomí a neztrácí se ani v období mezi životy. Po početí se stává účinným spolutvůrcem nově vznikajícího jedince a určuje jeho budoucí charakter.

 

Proto se objevují nepravidelnosti a zdánlivé nahodilosti. Například velmi vyspělým rodičům se může narodit mentálně postižené dítě. Jdeme-li však zpět, nacházíme většinou vždy karmické pří­činy. Způsobem celého života se vyvíjí a mění i náš »záznam«. Osobní »computer« je zdokonalován. Duchovně vyspíváme a tak máme opět lepší předpoklady narodit se ve vývojově výhodnějších podmínkách. Nebo si naopak špatným myšlením a nevhodným způsobem života připravujeme problémy v příštích zrozeních. Informační pole každé buňky si uchovává záznam všech zkuše­ností, které se pak uplatňují v novém životě. A tak se od početí a prvopočátečního dělení buněk prosazuje paměť individuálního energetic­kého »computeru« naší bytosti, který si přinášíme z minulosti. To má samozřejmě význam ve vývoji celého organismu.

 

Proto také energe­tická informace poničené buňky přenáší poškození do dalšího života a projevuje se pak třeba jako deformace těla či jiná fyziologická ano­málie, mateřské znaménko nebo citlivost na chutě, vůně, či přímo alergie a podobně. Poškozená buňka z minulého života tak tvoří chybný model a do­chází k defektům somatických a psychických vrozených systémů tam, kde se zdánlivě nenacházejí podobné dispozice ani u jednoho z rodičů. Tady můžeme hledat i základ tzv. dědičných chorob, které jsou ve zděděném kódu latentně připraveny a síla této energie je pak postupně rozvine. Teprve když procházíme mnoha životy zpět a objevujeme vazby na současnost, vyplouvá z podvědomí a jakoby ze zapomnění vysvětlení různých anomálií, odlišných od genetického vybavení rodičů.

 

Zcela zdravým rodičům se narodila holčička s genetickou vadou krční páteře. Hlava byla vybočena o několik centimetrů napravo a čtvrtý a pátý obratel jakoby zdeformovány. Do dvou let prodělalo dítě mnoho nepříjemných návštěv lékařů z různých oborů, podrobilo se mnoha masážím a chiropraxi. Fotografie z této doby dosvědčuje rozsah poškození. Později jsme nalezly příčinu: žena byla v minulém životě velmi nešetrně popravena.
Genetické vybavení připravujeme budoucím pokolením, ale ná­sledně i sami sobě. Neustálým přenosem genetické informace máme zajištěno, že se opět v některém dalším životě můžeme sami vrátit ke všemu, co jsme si svým chováním přichystali.
Příklad dnes těžce nemocného člověka. „…Jsem zoufalý, nejraději bych to skončil… Vím, že je to v tomto stadiu nevyléčitelné… možná na to umřu. Musela přece vědět, že to má… a bylo jí jedno, že mě nakazí – “ Vedu ho do minulosti, aby načerpal sílu z dobrých chvil, však každý život nemusí být drastický. Následuje dlouhá pauza, ale vynořuje se další okamžik jeho soužení. „Jsem opuštěný, rtuťová mast nepomohla… Vypadám hrozně, hrozné bolesti… ano, tady jsem nakazil já ji… je to ona. Vybavilo se mi jméno, je možné, abych se už tenkrát jmenoval jako dnes? 
Tvoříme sami sebe silou svého vědomí, třebaže na podkladě ge­netického vybavení našich rodičů. Utváříme svůj vzhled, intelektuální základ, zdraví…
Modrookým blonďatým rodičům bez vzdělání se narodil tmavooký černovlasý syn, velmi temperamentní, s vysokým IQ. Návratem bylo odkryto, že byl v předminulém životě inženýrem, který nenáviděl Cikány. V minulém životě proto musel okusit problémy a utrpení cikán­ského života, před tím, než se opět mohl vrátit do podmínek, které svým postojem a jednáním ztratil.
U mnoha dalších lidí jsme stejným způsobem nalezli původ ma­teřských znamének, příčiny angín, astmat, srůstů… Všechno souvisí se vším. Anomálie a zdravotní problémy si připravujeme vlastně sami svým jednáním a chováním. Je škoda, že lidé nevěří ani v existenci sama sebe, svého vědomí. Pohybují se po zemi sem a tam. Bez cíle. Domnívají se, že smrtí všechno končí a zaniká a i oni spolu se svým tělem zaniknou. Nezajímá je smysl pozemského života. Orientovali se převážně na oblast materiální a opo­mněli rozvíjet i hodnoty duchovní, mravní, etické a estetické. Jejich životní krédo je: žij jak umíš, opatři si všechno, co k životu potřebuješ, vezmi si to kdy a jak chceš, protože smyslem života je užívat si. Stává se proto, že pak špatně myslí, jednají i žijí. Podvody, vraždy, krádeže a války považují za součást života. Ale jednou vše, co zavinili, prožijí sami na sobě a pak se u nich budou objevovat anomálie, které se jim nebudou líbit. Nápravy se ale docílí jen změnou našeho myšlení a jiným způsobem života.

 

KOŘENY PATOLOGIÍ

 

V hlubokém podvědomí se skrývá nepřeberné množství informací o všem, co jsme kdy prožili. Jsou přesně uloženy v trvalém záznamu a staly se neodmyslitelnou životní zkušeností, ale i zdrojem potenciál­ních příčin nemocí a patologií. Jestliže je nějakou situací současného života obnoven shodný prožitek v hlubokém podvědomí, pak to, co už bylo někdy prožito, si zraněná část těla či mysl »připomene« a na tuto skutečnost reaguje. Hlubokým podvědomím jsme stále spojeni s osobním univerzál­ním vědomím a pomocí terapie záznam oživíme jak v tomto, tak v kterémkoli minulém životě. Člověk všechno prožije a protrpí znovu a tím se zbaví své zátěže. Terapie přináší lidem úlevu nebo dokonce i úplné vyléčení. Léčebný proces spočívá v tom, že si člověk po skončení pamatuje veškeré prožitky, kterými během terapie prošel. Ty tím automaticky zařadí do své životní zkušenosti, kterou používá vědomě. Má přehled o tom, co se přihodilo dnes a co třeba před více než dvěma sty roky. Čím větší má vědomí kontakt s oblastí podvědomí, tím lépe rozumí svému životu a moudřeji a bezproblémověji se chová. Člověk pochopí smysl utrpení, vztahů i problémů a uvědomí si také, že odpovědnost za zdraví spočívá hlavně na něm samotném. Současná psychiatrie se velmi vzdálila léčbě duše v pravém slova smyslu. Orientuje se převážně na léčení příznaků choroby a ne na odstranění její příčiny. Tak se stává, že se pacient pod vlivem chemi­kálií není schopen ani jasně vyjádřit o svých těžkostech, protože léky často potlačují možnost svobodného projevu.

 

Člověk ale musí stále řešit těžké a někdy zdánlivě neřešitelné situace svého života. Čím více porozumí vlastnímu prožívání a získá nad ním nadhled a kontrolu, tím lépe se vyrovná i se svými problémy. K zátěžovému záznamu na časovou kolej a do podvědomí jedince dochází především v období prenatálního života, dále ve všech stavech bezvědomí, ve stresu, velkém psychickém rozrušení, strachu, leknutí, horečkách, celkovém oslabení a vyčerpání, úrazech, v anestézii při lékařském zákroku a dalších podobných situacích. Mnoho potíží pramení ze zážitku minulých životů, byly-li zrestimulovány nějakým shodným prožitkem během současného života. Nejvíce zátěží se však vytváří nevhodným jednáním a neznalostmi v životě, který právě prožíváme.
Na začátku studijního pobytu v cizině byla tato dívka nouzově ubytována v jednom křídle kolejí, kde už dlouho nikdo nebydlel. Pokoj byl plný pavučin a pavouků. Přestože mnohé ženy reagují na pavouky negativně, tato dívka je pozdravila a přivítala se s nimi jako s dobrými kamarády. Prožívala dokonce pro ostatní nepochopitelnou, vnitřní ra­dost z jejich přítomnosti. Nevadily by jí ani myši. Svému pozitivnímu vztahu k těmto »přátelům« porozuměla díky jednomu sezení, v němž byla vězněna a myši a pavouci byli jedinými bytostmi, se kterými ve své izolaci komunikovala.
Naprosto opačný pocit při setkání s pavoukem měla jiná žena.

 

Prožívala při něm fobii, že jí jde o život, protože ji pavouk sní. Jako dvouleté »zlobivé« dítě ji matka zavřela na záchod, aby ji »pavouci snědli«. Když už oschly slzičky a matka otevřela dveře, že ji pustí, soukal se po pavučině, právě před obličejem dítěte, velký křižák. Tato situace a výkřik matky, která se pavouků sama k smrti bála, zanechal trvalý vjem a hrůzu ze sebemenší pavučinky.
Během života se stále setkáváme s mnoha situacemi shodnými v určitých aspektech. Jsou to slova, pocity, někdy pouze jen stejná místa, která vyvolávají oživení do podvědomí dávno uložených zá­žitků.
Mladá žena jela s manželem koupit chalupu na inzerát. Vrátila se velmi rozrušená. Dům se jí líbil, ale měla pocit, že se v těch místech zblázní. Stále se ohlížela, kde uvidí koně. Její manžel se jí smál, že Pardubická je stovky kilometrů daleko a místo koní jezdí traktory. Neuklidnilo ji to a cítila spíše pobouření z toho, že jí manžel nerozumí. Vrátily jsme se do minulého života a našly vysvětlení. Splašení koně kdysi zabili v podobném prostředí dvě její děti a ona sama na následky zranění zemřela o něco později.

 

Ukázka z knihy Marty Foučkové „Jsem“

 

Prevzaté z: https://esterdavidova.com/

—————

Zpět