Proč bývá vztah k Bohu tak komplikovaný

19.05.2012 17:11

 

Proč bývá vztah k Bohu tak komplikovaný - můj pohled

 
Než začnu psát o dalších věcech, musím Vám napsat o svém komplikovaném vztahu k Bohu, pouštím se tak do jistě velmi ožehavého tématu, proto Vás prosím - otevřete své srdce a vezměte si z toho jen to, co je pro Vás důležité... Pokud budete mít nějaké negativní pocity (nesouhlas, nenávist, odpor), sledujte je, kam vedou, sledujte je pod povrch a odhalte, co se pod nimi skrývá... Udělejte tak další krok na cestě k Míru a Lásce...

Považuji už nějakou dobu otázku, zda jsme či nejsme věřící, za bezpředmětnou.Rozdíly a hranice mezi vírou a nevírou se rozmazávají. Hlavní je být dobrým člověkem a respektovat sebe i druhé, to je jediná cesta, která vede ke štěstíJedna věc je ale důležitá - každý může věřit v anděli/průvodce/pomocníčky, ti jsou všude kolem nás, ochraňují nás, ať v ně věříme, či nevěříme... a klidně je nazývejte příjemnými náhodami či štěstím, které při vás stojí. Na termínech dnes už vůbec nezáleží...Důležitá je vděčnost.

Bylo pro mne vždy snazší nazývat tuto božskou sílu Vesmírem, Tvořivou energií, Pravdou a Láskou ...   Slovo Bůh mi vázlo na jazyku. Z mého vlastního rozhodnutí díky strachu a výčitkám Bůh neexistoval. Bůh byl na naší planetě znásilněn a to slovo asociuje v nás "nevěřících" odpor, strach, vinu, zlost a vztek. Proto jsem celý život říkala, že věřím v Přírodu, v její zákony. Ve skrytu duše jsem věděla, že v Něco věřím a že to Něco jsou jakési Principy tvoření... 

Dnes už vím, že hlavou Boha nepoznám, že božská jiskra se nachází v mém srdci. Mozku a egu se to nelíbí, nedokážou to slovy a logikou pojmout, nechávám je být, ať si nadále hrajou v matrixu, já jsem v srdci, citem to dokážu pochopit, cítit a vnímat. Jakýsi vyšší princip, který je nade mnou, ještě jsem tam nedohlédla, ale už před tím nezavírám oči...
 
Boha jsem nenáviděla (ano, i přesto, že jsem v něj nevěřila...) vyčítala jsem mu, že mě nechává tolik trpět, že dovolí na světě takové hrůzostrašnosti, nedovedla jsem si vysvětlit, proč nechá trpět malé novorozeně nevyléčitelnou nemocí, proč jsou na světě týrané děti, zvířata, přepych na úkor hladomoru... dnes už chápu smysl toho všeho, moje poznání se rozšířilo, moje realita dostala zcela jiný rozměr a souvislosti zapadly do sebe jako dílky puzzle, dnes už nemusím být na Boha naštvaná. Na planetě Zemi má člověk svobodu a existuje zde několik jednoduchých zákonů a principů (kauzalita, přitažlivost, dualita...), a tak máme svět, jaký jsme si vytvořili - jeho krásy i ošklivosti nás posouvají ve vývoji/uvědomění, a je to v pořádku. Vše je v naprostém pořádku.
 
Každý se může v určité fázi svého vývoje rozhodnout z tohoto kolotoče vystoupit, osvojit si tyto vesmírné zákony a nalézt své vlastní štěstí - a nejde to hned, to je jasné. Takže vztah k Bohu není komplikovaný, komplikuje nám to naše vlastní neznalost fungování světa, náš vlastní strach a odmítání sebe sama, naše neschopnost pojmout takto abstraktní vjem Lásky.
 
Něco jiného je otázka církve, teď tím myslím klasické křesťanské církve, hlavně katolickou. Je tolik podob víry i nevíry, protože existuje nespočet cest k Bohu.Nakonec tam každý dojdeme, obrátíme se do sebe a zjistíme, že Nejvyšší Moudrost je v nás samých. Obdivuji ty duše, které si vybrali cestu k Bohu skrze katolickou církev. Je to z mého pohledu skutečně očistec - věřící katolík se musí naučit osekat předkládané od všeho balastu a nalézt v tom Pravdu, což znamená často otočit výklad o 180°. Ale mám takové přátele, kteří tohle dokázali, a klobouk dolů před nimi!
 
A tak jsme si zkomplikovali nalezení svého vlastního božství uvnitř nás nevěřící se musí dostat přes barikádu spojenou se svou vlastní představou Boha, protože nevěří, že může existovat bůh tak, jak je nám předkládán církvemi a jak vidíme jeho projev v našem světě (přitom to není jeho odraz, nýbrž odraz nás samých). A věřící musí nalézt skutečnou tvář Boha v tom všem marastu vytvářejícím strach a vinu a představu o tom, že člověk potřebuje prostředníka, aby mohl mluvit s Bohem (tedy svým vlastním středem, který je nekonečný a moudrý). Ale dnes už nepotřebujeme prostředníky, takže církev ztrácí svůj význam (a také svůj vliv), ale význam neztrácí božká energie v nás, principy božství a lidství, život v lásce či posvátná místa, to vše je stále důležité, jen je čas oprostit se od povinností a přejít k přirozenosti, oprostit se od představitelů a prostředníků a přejít k víře v sebe sama...
 
Vždy jsem odsuzovala církve a s nimi i ty, kteří jim holdovali. Nemohla jsem pochopit, jak někdo může svým členstvím dávat tichý souhlas se zvěrstvy, která byla v historii páchána ve jménu "dobra" (stejné pocity mám se současnými komunisty), jak může někdo uctívat papeže, který nosí prsteny, jejichž hodnota by dokázala nakrmit celé africké vesnice? Jít do kostela, bít se v prsa a opakovat Je to má vina, má veliká vina - to mne přivádělo k zuřivosti. V prosinci 2011 jsem byla na pohřbu a mé tělo se vzpouzelo být v tom prostoru zprzněného svatostánku, chtěla jsem vyskočit na oltář a zakřičet - "Lidé, probuďte se, oni Vám lžou, vina neexistuje, vesmírné zákony fungují úplně jinak, Vesmír miluje Světlo i Temno ve Vás, bůh je ve vás a vy jste v bohu... Vy máte zodpovědnost za svůj život ve svých rukách. Nepotřebujete lživé prostředníky ke spojení se svým svatým středem..."
 
Církev a božská síla jsou dvě naprosto odlišné věci a církev je jen velmi klikatá trnitá a špatně interpretovaná cesta k Bohu, tedy do svého srdce, ale je to cesta a já si jí vážím.

A miluji se natolik, abych se dokázala oprostit od myšlenek nenávisti. Tak jako se vším i s církvemi jsem tedy přešla od nenávisti, přes tichou toleranci k lásce a respektu. Potřebovala jsem své vlastní vymezení vůči církvi, abych našla svou vlastní cestu. Církev je stejně jako všechno na Zemi prostředek... A stejně tak i váš vztah k Bohu, ať kladný či záporný, vás vede Tmou... Nutí Vás klást si otázky a jít vpřed...

S Láskou a Poděkováním Anamel Paolina
www.poselstviohne.blogspot.com

 

—————

Zpět