Umění milovat sebe sama I.

21.07.2013 07:56

 

 

 

 

 

 

 

 

 

“Posuzoval ses někdy z hlediska osoby, kterou ses stal? Jaká iniciace!  Zastavil ses někdy na okamžik a sledoval ses očima absolutního pozorovatele?”

Ramtha

 

“Každý, kdo mi lichotí, je mým nepřítelem. Každý, kdo mne kritizuje, je mým učitelem.”

čínské přísloví

 

Je mnoho cest, jak milovat sebe sama a každá událost nabízí příležitost zažít lásku.

Situace, kdy je všechno jakoby proti nám, vznikají jen proto, aby nám ukázaly tu naši oblast života, kde máme blokovanou energii, kterou bychom mohli využívat pozitivnějším způsobem.

Milovat sebe sama znamená přijmout se takoví, jací jsme právě teď. Tato dohoda platí bez vyjímek. Uzavíráme ji sami se sebou a zavazujeme se v ní, že si budeme vážit sami sebe, cenit se, že se přijmeme takoví, jací jsme v každém okamžiku života. To znamená, žít v přítomnosti.

Mnozí z nás se ohlížíme za svým životem s pocitem lítosti. Myslíme si, že bychom  mohli zvládnout různé situace na daleko vyšší úrovni a představujeme si, kdybychom tenkrát udělali to, či ono, vše by dopadlo jinak…

Minulost nám může pomoci jen tehdy, když myslíme na své úspěchy a vytváříme si pozitivní vzpomínky . Z budoucnosti si můžeme udělat přítele, když si uvědomíme, že představováním si toho, co se stane, tvoříme vizi svého vlastního kroku.

Milovat své vlastní “já” sahá za připoutanost i odpoutanost. Existujeme ve fyzickém těle a každý máme své zaostření, kterému říkáme “já”. Toto “já” jsme dostali, abychom se mohli oddělit od většího celku a prožívat specifickou část bytí. Vše, co jsme až doposud prožili, je přesně to, kvůli čemu jsme se narodili, abychom se z toho poučili. Ať se nám to líbí či nikoliv, z toho sestává naše bytí, naše jedinečnost a naše poslání.

Kdybychom si cenili své jedinečnosti a uvědomili si, že cesta, kterou jsme se rozhodli jít, se liší od cesty kohokoliv jiného, mohli bychom se snadněji odpoutat od názorů druhých a následovat své vlastní vnitřní vedení. Jednou z cest, jak milovat sebe sama, je přestat se porovnávat s ostatními. I když jsme součástí celku, jsme zároveň individualitou a máme svou vlastní cenu.

Výzvou na cestě milování svého “já” je dát stranou to, co nám lidé říkají a ptát se: “Vyhovuje mi to také? Mám z toho radost? Cítím se při tom dobře?” V konečném důsledku má váhu jen naše vlastní zkušenost. Je lákavé udělat si autoritu z druhého člověka nebo z něčeho, jako je třeba kniha, a tak přesunout svou schopnost seberozhodování, co je pro nás dobré, mimo sebe.

Mít učitele je velmi přínosné, ale pouze tehdy, když se naučíme, jak sami získávat informace a jak růst. Když jsme se svými učiteli- s kýmkoliv z koho jsme si udělali ve svém životě autoritu, měli bychom si přitom položit otázku, jestli je to jen jejich pravda nebo jestli je to dobré také pro nás.

Spousta mezilidských vztahů vychází ze solárního plexu-třetí čakry, centra moci, odkud se lidé snaží navzájem přesvědčovat, přemlouvat, kontrolovat a manipulovat.Milovat sebe sama znamená odejít z těchto vztahů. Aby se nám to podařilo, budeme se muset odpoutat od viny.

Lidé kolem nás se mohou cítit nějakým způsobem ohroženi, nehrajeme-li podle stejných pravidel jako oni. Chtějí, abychom mysleli a jednali stejným způsobem, který zapadá do jejich představ, a proto zkoušejí v nás vzbudit pocit viny, a tak získat nad námi moc. Také rodiče často nevědí, jak jinak udržet kontrolu, a využívají vinu, zlobu a odpírání lásky k ovládání svých dětí.

Když cítíme svou vnitřní sílu a vládu nad  svým životem, můžeme vycházet ze srdce. Cítíme-li se bezmocní, máme možná pocit, že musíme manipulovat nebo bojovat o moc, abychom získali to, co chceme. Možná si myslíme, že se musíme druhým omlouvat za své chování nebo “nevinně” zalhat, abychom je uchránili před nepříjemnými pocity. Když takto jednáme, nejsme láskyplní sami k sobě, místo toho předáváme svému podvědomí zprávu, že to, kdo jsme, není pro ostatní dost dobré nebo přijatelné. Chceme-li být svobodní, je důležité, abychom ani my nikým nemanipulovali a nechali lidem jejich svobodu.

Můžeme se naučit odpoutat od reakcí druhých i od svých vlastních emocí, které nás vyvádějí z našeho klidového centra. Odsuzování nám brání milovat sebe sama.Kdykoliv soudíme, oddělujeme se. Když si děláme názor na druhé lidí, díváme se na ně kriticky, tvoříme si pro své podvědomí zprávu, že svět je místo, kde je třeba se chovat určitým způsobem, pokud chceme, aby nás lidé přijali. Když někoho odmítneme, ukládáme si do svého podvědomí, že sami sebe přijmeme pouze za určitých podmínek. To vede k vnitřnímu sebekritickému dialogu, a ten přinese nazpět mnoho negativních obrazů z vnějšího světa. Proč? Protože jakmile jednou pošleme své negativní soudy a přesvědčení ven, vytvořili jsme jim cestu, kudy se k nám mohou vrátit.

Sledujme, co vysíláme ostatním lidem. Přijímáme je láskyplně bez kritizování, bez ponižování? Usmíváme se na ně? Chováme se přátelsky a umožňujeme jim, aby mohli mít ze sebe dobrý pocit? Nebo se nijak neprojevujeme? Když přijímáme jiné lidi, dokonce i jen telepaticky, pomáháme jim nalézt jejich vyšší já. Pak uvidíme, že ostatní budou láskyplně přijímat taky nás. Co považujeme za pravdu o lidech kolem nás, to si tvoříme jako svou zkušenost s nimi.

Abychom se posunuli na novou úroveň sebelásky, začněme si všímat, co považujeme za pravdivá fakta o fungování světa. Přesvědčení je to, co považujeme za pravdu o realitě. Naše realita se může lišit od reality druhých. Říkáme-li si: “Když se směji na druhé, smějí se oni na mne”. Díky tomu se opravdu můžeme smát pouze na lidi, kteří náš úsměv opětují. Pokud budeme věřit, že lidi nám úsměv nikdy neopětují, budeme si automaticky vybírat a smát se na lidi, kteří nám úsměv nikdy nevrátí.

Chceme-li zažívat svět, který má o nás zájem a podporuje nás v našich představách o sebelásce, začněme si všímat, co si o světě říkáme. “Svět možná není spravedlivý, ale je přesný”, což znamená, že všechno, co jsme dostali je přesně to, čemu jsme věřili a co jsme očekávali, že dostaneme. Držíme-li se určitého názoru na realitu, bude taková i naše životní zkušenost.

Další z kvalit sebelásky je odpuštění. Někteří z nás stále lpí na starých věcech a stále a stále si připomínají zlobu. Zlobíme se na sebe nebo na ostatní, kteří nás zklamali či nám ublížili. Vyšší já umí odpouštět. Když lpíte na čemkoliv jako je zloba, uraženost, na negativních pocitech vůči druhému, pak si to udržujeme ve své auře. Člověk, ke kterému máme tyto negativní pocity, tím bude ovlivněn, ale ne tolik, jako my. Vše, co cítíme vůči druhým, sedí v naší auře a funguje jako magnet přitahující stejné. Proto je k odpuštění dobrý důvod- pročišťuje a léčí naší auru.

Sebeláska zahrnuje také pokoru, tedy sebevyjadřování vycházející ze srdce a nikoli z ega. Pokora říká: ” Jsme otevření. Jsme ochotni naslouchat. Možná neznám všechny odpovědi”. Pokora je jednou z vlastností, které nám umožňují přijímat, jelikož vede k otevřenosti. Pokora znamená hlubokou víru a důvěru v sebe sama.

Lidé jednající arogantně a s chladným sebevědomím postrádají právě ty vlastnosti, které se snaží předvést. Ti, kteří milují sebe sama, se projevují láskyplně, velkoryse a laskavě. Své sebevědomí vyjadřují skrze svou pokoru, umění odpouštět a vše přijmout. Jestliže potkáme  lidi, kteří sice působí velmi moudře, přitom však ponižují druhé a vyvolávají v lidech špatný pocit ze sebe sama, můžeme si být v klidu jisti, že nemilují sami sebe, i kdyby jejich slova a učení zněla sebelíp.

K sebelásce patří víra v sebe, důvěra v to, kdo jsme a ochota dle toho jednat. Nestačí svou víru a důvěru jen cítit, potřebujeme ji prožívat také ve svém vnitřním světě.  Naše radost pramení z toho, že kolem sebe vidíme věci odrážející naši vnitřní krásu. To vše je odměna za to, že jsme si věřili a následovali svou vnitřní vizi svými činy.

Nestačí jen lásku vyzařovat. Milovat sebe sama znamená také lásku přijímat. Když rozdáváme lásku a lidé kolem nás ji nedokáží přijmout, nemá kam jít. Jsme-li ochotni přijmout lásku druhých, prokazujeme jim velkou službu.

Prevzaté z:

https://www.amiresah.cz/umenimilovatsebesama.htm

—————

Zpět